Asi máš se mnou v poslední době dost co dělat. 
Tak Ti to chci vysvětlit a taky Ti hodně poděkovat.
Hele, napsala jsem docela tlustou knihu. Mořila jsem se s ní celé čtyři roky a jak asi víš, navlíkla jsem do ní celý svůj život. I Tebe v nejrůznějších podobách. Jak jsi mně pomáhal, jak jsi tisíckrát a jednou při mně stál, když jsem byla zoufalá a bezradná. Jak jsem se vždycky na Tebe mohla spolehnout, ale nesměla Tě v chuchvalcích zmatků opomenout. 
Bylo to hodně zajímavé. Mysl je potvora. Nasvítí jen to, co se jí zrovna hodí. A o paměti ani nemluvím. Všechno, co si myslíme že jsme prostě nepřetržitě pádí, letí utíká. Vzpomínky vyjukly a jejich omamná záře se bleskurychle vsákla do střízlivé mysli současného pozorovatele. Tedy mě. Vyprávěla jsem celou knihu srdcem a očima někoho jiného. Svým současným srdcem, současnou myslí, která mezitím urazila pořádný vývoj. Nevymýšlela jsem si. Měla jsem doma celé hory svých deníků, svých fotografií, dopisů i představ si, lístků od tramvaje, vstupenek na plesy i účtenku z pedikúry z roku 1970.
Do tý doby jsem ani nevěděla, jaký mám doma poklady. Vypadalo to jen jako binec. A teď to konečně našlo uplatnění.
Není to žádné vědecké pojednání, ani historiografie. Jsou to jen vzpomínky. A všechny poklady, které jsem doma našla byly dobrými průvodci a ukazateli. 
Moje deníky. Samostatná kapitola. Píšu si je od šestnácti. Tehdy byly sice hodně nablblé, ale jen odrážely moje připitomělé vývojové stadium. Je hodně důležité psát si deníky. I seníky - tedy záznamy snů. Viděla jsem se jak ve zpětném zrcátku.
Co jsem se všechno od sebe v téhle době naučila.
Psát svůj život pozpátku tak, aby to mělo vůbec nějakou cenu to chce pořádnou porci odvahy. Tancovala jsem mnohokrát kolem sebe zkoušela se oblafnout trocho něco nedat, trochu zase dát, ale vyznívalo to pak jako falešná symfonie.
Neuměla jsem pořádně psát na počítači. To byla zpočátku největší dřina. Správně ukládat kam to patří. Nemotat odstavce…
Zjistila jsem, že nemám žádný sicflajš. Odjela psát do asijské tramtárie s těžkým počítačem a nepřibyl na něm ani grameček nového textu. 
Naučila jsem se holt pak poslouchat svůj rytmus. Někdy si to rozhodlo psát nešikovně po půlnoci před nějakou důležitou akcí, někdy se toho vyvřelo najednou tolik, že jsem nestačila ani psát. Mnohokrát jsem celé to dílo chtěla úplně vyhodit. Vzdát to. Jen tak se flákat. Mít najednou kila času. Nic nedělat. Odjet do Austrálie nebo třeba na Severní pol. Kamkoliv, kde není signál a počítač.
Jindy byly doby, kdy jsem tam chtěla napsat úplně všechno co paměť nabídla. To by byla ta kniha ještě mnohem tlustší. Musela jsem třídit a to mě nešlo. Učila jsme se pak pouštět. Rozlišovat co je podstatný. 
Uviděla jsem úplně nasyrovo, kolik jsem v životě promarnila příležitostí. Kolik promarnila a probloumala času. Kolik křižovatek neodvážně minula a vydávala se pořád nazpátek. Ale viděla pak i ty neuvěřitelně dobré ukazatele, to když jsem se dostávala ne nahoru, do výšin, ale do hlubin. Na dno studně, ke svému prameni.
A hele, tam můžu prostě chodit, když potřebuju, když nezapomenu a najdu tam nejen Tebe.
Když jsem ten krásný tlustospis pokřtila, začal si žít svým životem. Dítě nám roste pomalu, máme ho u sebe, hýčkáme živíme, krášlíme, chráníme. Je dlouho naše. Tohle dítě vyráží hned po porodu a křtu do světa a lidi si s ním pohrávají, konejší, hladí, obdivují i do něj kopou. Každý, jak to se sebou má. Jsou takoví, co vidí jen kousek, ten, co s nimi nejvíc rezonuje. A pak hned mají názor. Každý názor vlastně podává také svědectví o jeho majiteli.
 Se mnou už to tak úplně nesouvisí. Já už vím svý. Mám svojí studni s vlastním pramenem. A taky Tebe.
 Tak Ti moc děkuju a prosím neopouštěj mě.
S Láskou a vděčností
 Jitka, Voda, která hoří.

Dopis mému strážnému andělu

Můj milý strážný anděli,

vím o Tobě. Ale nevím, jestli Ti to dávám dost často na vědomí.
Znáš dobře moji kočku Nibbánu, které je dvacet, je hluchá, slepá, umí meditovat, a je celý život neskutečně klidná. Často mi ukazuje věci, které, já vidící a slyšící nevidím a neslyším. Ví prostě svý a ví toho víc. Dneska v noci začala ze spaní hodně divně vrčet, syčet skoro výt. Vyskočila, zježily se jí chlupy a já věděla, že to není jen tak. Tak jsem si hned na Tebe vzpomněla a začala Ti psát dopis.

Nechám Ti ho na parapetu okna, co vede do naší zahrady.

Asi máš se mnou v poslední době dost co dělat. 

Tak Ti to chci vysvětlit a taky Ti hodně poděkovat.

Hele, napsala jsem docela tlustou knihu. Mořila jsem se s ní celé čtyři roky a jak asi víš, navlíkla jsem do ní celý svůj život. I Tebe v nejrůznějších podobách. Jak jsi mně pomáhal, jak jsi tisíckrát a jednou při mně stál, když jsem byla zoufalá a bezradná. Jak jsem se vždycky na Tebe mohla spolehnout, ale nesměla Tě v chuchvalcích zmatků opomenout. 

Bylo to hodně zajímavé. Mysl je potvora. Nasvítí jen to, co se jí zrovna hodí. A o paměti ani nemluvím. Všechno, co si myslíme že jsme prostě nepřetržitě pádí, letí utíká. Vzpomínky vyjukly a jejich omamná záře se bleskurychle vsákla do střízlivé mysli současného pozorovatele. Tedy mě. Vyprávěla jsem celou knihu srdcem a očima někoho jiného. Svým současným srdcem, současnou myslí, která mezitím urazila pořádný vývoj. Nevymýšlela jsem si. Měla jsem doma celé hory svých deníků, svých fotografií, dopisů i představ si, lístků od tramvaje, vstupenek na plesy i účtenku z pedikúry z roku 1970.

Do tý doby jsem ani nevěděla, jaký mám doma poklady. Vypadalo to jen jako binec. A teď to konečně našlo uplatnění.
Není to žádné vědecké pojednání, ani historiografie. Jsou to jen vzpomínky. A všechny poklady, které jsem doma našla byly dobrými průvodci a ukazateli. 

Moje deníky. Samostatná kapitola. Píšu si je od šestnácti. Tehdy byly sice hodně nablblé, ale jen odrážely moje připitomělé vývojové stadium. Je hodně důležité psát si deníky. I seníky - tedy záznamy snů. Viděla jsem se jak ve zpětném zrcátku.
Co jsem se všechno od sebe v téhle době naučila.

Psát svůj život pozpátku tak, aby to mělo vůbec nějakou cenu to chce pořádnou porci odvahy. Tancovala jsem mnohokrát kolem sebe zkoušela se oblafnout trocho něco nedat, trochu zase dát, ale vyznívalo to pak jako falešná symfonie.

Neuměla jsem pořádně psát na počítači. To byla zpočátku největší dřina. Správně ukládat kam to patří. Nemotat odstavce…

Zjistila jsem, že nemám žádný sicflajš. Odjela psát do asijské tramtárie s těžkým počítačem a nepřibyl na něm ani grameček nového textu. 

Naučila jsem se holt pak poslouchat svůj rytmus. Někdy si to rozhodlo psát nešikovně po půlnoci před nějakou důležitou akcí, někdy se toho vyvřelo najednou tolik, že jsem nestačila ani psát. Mnohokrát jsem celé to dílo chtěla úplně vyhodit. Vzdát to. Jen tak se flákat. Mít najednou kila času. Nic nedělat. Odjet do Austrálie nebo třeba na Severní pol. Kamkoliv, kde není signál a počítač.
Jindy byly doby, kdy jsem tam chtěla napsat úplně všechno co paměť nabídla. To by byla ta kniha ještě mnohem tlustší. Musela jsem třídit a to mě nešlo. Učila jsme se pak pouštět. Rozlišovat co je podstatný. 

Uviděla jsem úplně nasyrovo, kolik jsem v životě promarnila příležitostí. Kolik promarnila a probloumala času. Kolik křižovatek neodvážně minula a vydávala se pořád nazpátek. Ale viděla pak i ty neuvěřitelně dobré ukazatele, to když jsem se dostávala ne nahoru, do výšin, ale do hlubin. Na dno studně, ke svému prameni.

A hele, tam můžu prostě chodit, když potřebuju, když nezapomenu a najdu tam nejen Tebe.

Když jsem ten krásný tlustospis pokřtila, začal si žít svým životem. Dítě nám roste pomalu, máme ho u sebe, hýčkáme živíme, krášlíme, chráníme. Je dlouho naše. Tohle dítě vyráží hned po porodu a křtu do světa a lidi si s ním pohrávají, konejší, hladí, obdivují i do něj kopou. Každý, jak to se sebou má. Jsou takoví, co vidí jen kousek, ten, co s nimi nejvíc rezonuje. A pak hned mají názor. Každý názor vlastně podává také svědectví o jeho majiteli.

Se mnou už to tak úplně nesouvisí. Já už vím svý. Mám svojí studni s vlastním pramenem. A taky Tebe.

Tak Ti moc děkuju a prosím neopouštěj mě.

S Láskou a vděčností

Jitka, Voda, která hoří.