Malajsie

Tak kampak to bylo letos, ptají se přátelé. Někteří nedají pokoj. To tam skutečně musíš jezdit ? Vždyť si vždycky něco přivezeš. Měňavky, netopýří parazity, shnilý palec. Oč je to tam jiné než meditovat tady doma?

Těžko se to vysvětluje. Dávám příklad. Raději jezdím skutečnou krajinou než prstem po mapě.Raději jím faktické jídlo, než si čtu v kuchařce. Jsem sama s těmi příměry dost spokojená, ale hladové otazníky to netlumí. Zkuste to sami, zbaběle vzdávám argumentaci.

Něco prostě nevysvětlíte. A třeba to ani není zapotřebí. Zkusím jim poslat tohle povídání.

Tak tentokrát to byla Malajsie a Borneo.

Od konce ledna do začátku dubna. Docela prima dlouhá doba.

Malajsie plná štědrosti, hostin čínského Nového roku, muslimských krásek a měst plných hřbitovů a duchů.

První meditační klášter v Kota Tingi. 248,55 mil jižně od skleněného hlavního města Kuala -Lumpur.

Prvenství mezi ostatními kláštery dostává překrásná zahrada. Můj učitel - malajský mnich Sujiva je původně botanik - dendrolog. Tu nádheru zda založil před 3O lety. 360 druhů stromů. Urostlí krasavci. Sem tam soška žáby, která prý chytá mouchy.Bronzový nosorožec, vozí osvícené bodhisatvy. Neberte se tak vážně, můžete mít taky smysl pro humor a radost při vší té meditační dřině - překládám co vidím.

Hledám ticho a samotu. Tentokrát větší potřeba obojího. Úplně kdesi vzadu u hrobů nacházím opuštěnou kuti / dřevěný mnišský domeček na nožičkách /. Je mile daleko od meditační haly, klášterní kuchyně, jídelny a jiných hukotů a cvrkotů. Nikdo sem nepřijde, tím jsem si jistá. Medituji s několika rodinami krys, lezu jim do teritoria, stejně jako černé kobře a mnoha jiným viditelným i neviditelným bytostem. První dny dávají svoji existenci dramaticky najevo. Koukají ocásky, korálky očí, kdeco padá, rozbíjí se. Omlouvám se za svoji invazi a prosím o dovolení. Tak jak se tiším, tiší se i spolubydlící. Po pár týdnech je nám spolu víc než dobře.

Očištěné smysly vidí za oponu. Ustává přesycení industriálním světem. Už dobře znám ten obrat k sobě, dovnitř, už se těším, jak ustanou vnitřní dialogy, jak zmlkne ukecaná mysl. Zpočátku jsou ještě slova. Argumenty. Vzpomínky.Plánování. Slova se vsáknou do ticha. Umlká koncepční mysl. Zůstávají jen nezbytnosti. Sedět. Chodit. Jíst jen do 12. Spát. Sedět. Chodit. Jíst …..

Znovu si uvědomuji, jak nekonečně blahodárná a léčivá je jednoduchost. Jak samozřejmě po ní srdce, mysl a celý náš aparát touží.

Každý vnější impulz je zesilován vnitřním tichem do nečekané síly. Všechno se odehrává jen na vnitřním poli. Emoční bouře a všechna ta nekončící bolestná poznávání zůstávají na domácím hřišti. Zbraně slov se nemohou vyřítit ven. Není tu nikdo, koho bych mohla rozcupovat. Zbývám si sama. Cupuji. Ticho jako bílé plátno dává šanci vidět krále nahého. Nic není dost malé, aby nemělo svůj dopad. Vidím hned a okamžitě pravdu o příčině a následku. Závoje zastrčených zavržených zapomenutých činů mávají svým dvojníkům - následkům - na druhém břehu. Nevycházím z údivu. Nevycházím z nadšení. Nevycházím z vděčnosti.

Hluboký vhled o pomíjivosti všech věcí bude mít zásadní dopad na můj dosavadní životaběh. Ale to teď, v přítomnosti klášterního ticha ještě netuším.

Loučím se vší podpůrnou havětí, opouštím bezpečí krysího domečka a letím červeným eroplánem na ostrov mých dětských snů.

Hlavní město malajského Bornea je Kuching - kočičí město. Specialitou jsou obrovské sochy koček ve všech vývojových stadiích, kočičí muzeum s kočičími mumiemi z dob faraonů.Všichni moji přátelé měli doma minimálně pět psů. Maximálně deset. Psi vědí, že se jich bojím a preventivně mě koušou. Vhledy nevhledy.

Ostrov meditačního ticha byl uprostřed mnohakilometrového koberce džungle. Každé ráno začínalo čarovné představení vzlínajících pomíjivých krás nad džunglí a vzdálenými horami. Oč více se mysl klidnila, o to více vše okolo náš bouřilo. Vedro, tropické lijavce,hromy - blesky, pařník. Rychlejší pohyb jako aerobik v sauně.

Navazuji přetrženou niť ztišení a poznávání.Těším se z Cesty, z přátel, ze štědrosti, z učitele, z moudrosti které tiše jako převzácný dar hledá u mě své místo.A i přesto znovu a znovu upadám do strachu, chaosu,protože nevím, který je ten další krok, nevím, nevidím. Občas je jen tma, džungle, bouře a někde okolo možná had nebo propast.

Pak musím s důvěrou stát a čekat. Blesk nebo světlo dne posvítí na další krok. Tady má poznaná pomíjivost znaménko plus.

Tak zpět k té otázce, proč tam znovu a znovu jezdím. Asi proto, že tady bych do toho ticha a tmy začala dělat nějaký další nesmyslný krok. Nebo bych začala mluvit a říkat nějaké příběhy. Nebo bych šla uklízet nebo dělat nějakou jinou pitominu. Tam stojím a čekám. Tam na to mám sílu. Tu si pak vozím sem a když můžu, tak se o ní dělím. Každý to máme jinak Každému vede ta cesta jinudy. Já poslouchám zatím tu svou a ta si kupuje pořád letenky do Tramtárie.